Tak tady mě máte i s mými bodyguardy. 

    Je mi něco málo přes rok, ale už jsem toho zažila hodně. Slávka si jezdila vybírat od mého narození mezi mnou a mojí sestrou „Lysinkou“. Mě důvěrně oslovovala „Krupičko“, ani se nemusíte ptát proč – vždyť koupání v krupici je tak príma, a přece ji nenechám sourozencům, no ne?! Těsně před odběrem mě přejmenovala na „Tasmánského agility čerta“ (proč??) a odvezla si mě domů. Jestli si myslíte, že následovalo klidné období štěňátka, tak to se mýlíte. Musela jsem od malička chodit do práce! Měla jsem pod psacím stolem přepravku, kterou nám půjčila teta Hanka Pisarčíková a kterou jsem pochopitelně vůbec nenavštěvovala. Nejraději jsem spávala uprostřed kanceláře, to aby mi neunikl žádný pohyb – znáte to. Na cvičák jsem jezdila taktéž od útlého věku - je to tam samý belgičák, 1 borderka a 3 šeltie, tak to se musí jeden malý pes pořádně ohánět, aby se prosadil (umím perfektně krást velké aporty). Takže o mé správné socializaci v člověčí i psí smečce nemůže být pochyb.
    Když mělo nastat období mého tréninku (už žádné laškování mezi překážkami, ale doopravdický trénink), Slávce narostlo velké bříško a tak nějak zpomalila. Pak (hned na druhý den po Intercanisu) na týden zmizela a vrátila se s malým uzlíčkem, který vydával podivné zvuky – vůbec se mi nelíbil. Brzy jsem však pochopila, oč jde, a teď bych za to mrně položila život, nejraději ho hlídám z co nejmenší vzdálenosti (už se umím vyšplhat i do kočárku).
    V této době už v pohodě trénujeme a slibuji, že o mě ještě hodně uslyšíte!